Recenze: Mirror’s Edge: Catalyst


Herní značka Mirror’s Edge není pro spoustu hráčů neznámým titulem. Již v roce 2008 vyšel původní díl, který definoval pro několik nadcházejících herních titulů parkur z první osoby. Tehdy však hra nevzbudila v herním světě takovou pozornost, jakou by si dejme tomu zasloužil. EA se rozhodlo značku restartovat, dát jí ještě jednu šanci a od původního lineárního zážitku vytvořit hru s podobnými principy, ale s otevřeným světem. Povedlo se jim překonat sami sebe?

Příběh

Příběh sleduje život mladé běžkyně Faith, která je na úplném začátku propuštěna z nápravného zařízení. Vrací se ke skupině běžců, ke kterým se souhrou náhod uchýlila po smrti své rodiny. Jak to tak bývá, Faith bude muset na začátku prokázat své schopnosti, čímž dostane sebe, ale i své přátelé do nesnází, když získá disk s tajnými údaji.
Oproti předchozímu dílu je příběhová stránka hry vyprávěná v renderovaných cut scénách, které se odehrávají před začátkem nebo na konci mise. Nejedná se o nic zajímavého, prostě nemastné a neslané. Vedlejší postavy se moc neprojevují, pouze jakoby existují a jde o charakteristické archetypy: floutek, dobrý rebel, špatný rebel, mafián, padouch atd. Nikdo nezaujme.
Myšlenkou příběhu je boj proti utopistické myšlence mít všechny obyvatele pod kontrolou. Děj je posléze otevřený, ale nejsem si jistý, zdali se pokračování dočkáme.

Grafika

I Mirror’s Edge se nese ve stejném duchu jako její předchůdkyně. Svět je čistý a dominují v něm světlé barvy, převážně bílá a šedá. Vše pohání Frosbite engin, který je pro EA typický. Vývojáři z DICE však z enginu nevykřesali maximum, takže se jedná o průměrný visuál.  Budovy se lesknou a některé povrchy odráží okolí i Faith. Stíny jsou nic moc a mnohdy doskakují a u textur tomu není jinak. Nepůsobí to dobře.
Město však vypadá napohled hezky a mnohem futuristicky než v předchozím Mirror’s Edge. Dokázal bych se procházet nádhernými lokacemi, které jsou až podivně prázdné.
Cut scény jsou opravdu povedené. Dočkáme se v nich spousty zajímavých akčních a dech beroucích pasáží. Ve většině případů však obsahují prázdné dialogy.

Hratelnost a herní svět

Parkur, parkur a zase parkur a běh. Na tom je vystavený herní princip: běh po zdi, přeskakování překážek a skluz. Palné zbraně neočekávejte, jediným vražedným nástrojem je Faith s jejím bojem na blízko. Obojí však dostálo drobných vylepšení.
Bojové schopnosti, běžecké dovednosti a vylepšování gagetů probíhá skrze strom. To co Faith uměla v původní hře, si budete muset tentokrát odemknout zkušenostními body získanými za hlavní a vedlejší mise nebo z vedlejších aktivit., které jsou o tom, že něco někam odnesete na čas, něco někde seberete či něco někde zničit, což po pár hodinách omrzí.
Svět je otevřený. City of Glass je opravdu ohromné – možná až zbytečně moc.  Proto je vedlejších aktivit a sběratelských předmětů na můj vkus moc. Nechci sbírat data nebo čipy, ačkoliv jejich umístění se po dokončení hry odemkne.

Verdikt

Mirror’s Edge posunulo předchozí koncept zase o kus dál. Nemůžu říct, že by se vývojářům povedlo překonat původní hru. Maximálně prodloužili hratelnost, zasadili Faith do otevřeného, ale prázdného města, které nezaplní ani vedlejší aktivity ani výzvy přátel.

Jedná se tak o průměrnou hru, která potěší hráče původní hry. Podá jim příběh jiným způsobem. Ve hře je spousta nedotažených věcí a nemyslím si, že by byla přínosem a dosáhne zaslouženého úspěchu. Toho se nejspíše vývojáři z DICE v brzké době nedočkají.

Moje hodnocení: 5/10

Komentáře

Okomentovat

Oblíbené příspěvky