Povídka: Zápisky šílence

Rozhodl jsem se, že sem přispěji svou tvorbou. Tuto povídku, dá-li se to tak nazvat, jsem vytvořil speciálně pro tento blog a určitě jich v průběhu následujících měsíců několik napíšu a zveřejním. Proto jsem vytvořil jistá pravidla (viz zde).
Předem upozorňuji, že jsem „psavec“ a snažím se ctít pravidla českého pravopisu, ale může se stát, že mi místy něco uletělo. Budu případně rád za jakékoliv upozornění nebo poznámku, která bude mít jistou úroveň.
Povídka je výplodem mé fantasie a mělo a mým cílem je psycho hororovou povídku v první osobě.

***********

Deník Karla Novotného
7. března - večer
Začínám si vést poznámky, jelikož si nemůžu být jistý tím, zdali jsem nepřišel o rozum, nebo ne. Mé noční běsy se každým dnem zhoršují a vím, že kdybych nezaznamenal vše, co se přihodilo, zřejmě bych přišel o zbytek svého zdravého rozumu. Ale možná už jsem o něj přišel, kdo ví? Přeci jen beru léky, po nichž mi je dennodenně špatně, takže ani nemám chuť k jídlu. Snad mi tyto zápisy jednou k něčemu budou a přijdu na kloub tomu, co se to se mnou děje.
Vše začalo toho zatraceného dne, kdy jsem srazil tu pitomou kočku. Nevšiml jsem si, jak přebíhá přes silnici a nestihl jsem zabrzdit včas. Avšak to není omluva proto, co následovalo poté. V zpětném zrcátku jsem zahlédl, že se ta chuděra ještě hýbe. Nevím, jak dokázala ten střet přežít. Bylo mi ji líto, ale věděl jsem, že pro ni nic nemůžu udělat.
Můžeš!, šeptalo mé podvědomí, když jsem přemýšlel o tom, co bych měl udělat. Bylo na výběr z několika možností.
Buď zavolám na sto dvanáctku a požádám o radu. Okamžitě jsem tuto myšlenku zahnal. Co by mi asi řekli, kdybych řekl: „Dobrý den, právě jsem srazil kočku! Co mám, proboha, dělat?!“ už jen představa rozhovoru s operátorem mi přišla absurdně zbytečná.
Také jsem mohl ujet. Nechat tu kočku na pospas svému osudu. Třeba na ní narazí někdo, kdo si v podobné situaci dokáže poradit, jenže to bylo velice nepravděpodobné. Šlo o cestu, kterou moc aut nejezdilo, takže přišla na řadu poslední možnost.
Ukončit její život!
Když jsem tu kočku přejížděl podruhé a pro jistotu i potřetí, uvědomil jsem si, že v tom nacházím podivné, a tak trochu zvrácené zalíbení. Něco v mém nitru říkalo, ať neváhám a ještě chvilku si užívám ten slastný pocit, jenže rozum mi velel opak.
Poslechl jsem rozum a vydal se co nejrychleji pryč, jelikož víc už jsem udělat nemohl. Navíc kočka byla na kaši. Určitě se najdou nějaká zvířata, brouci nebo hmyz, která si na mršině pochutnají.
Měl jsem takový zvláštní pocit, jako bych ujel od nehody s člověkem. Mé podvědomí mi v následujících dnech nedopřálo vytouženého klidu a já tu událost začal prožívat znovu a znovu ve svých snech. Akorát tentokrát jsem byl v kůži nebohého domácího mazlíčka, ležícího na silnici a čekajícího na smrt.
Byl to jen pouhý začátek mého šílenství, dá-li se to tak nazvat. Několik dní jsem se snažil vyhýbat spánku a pil jeden šálek kávy za druhým, neboť každým dnem byly sny děsivější
a mnohdy jsem se cítil spíš unavenější než nabitý novou energií.
Už tomu je měsíc, ale mé příznaky se nejenže nelepší, stále se zhoršuji!
Mluvil jsem o svém zážitku a pocitech s odborníkem, který mě ujišťoval, že jde o dočasný stav, ať zkusím svou pozornost upoutat na něco jiného. Jenže to nešlo! Ty zatracený čtyřnohý kočkovitý šelmy jsou snad všude!
Zase to začíná…
8. března – ráno
Dnešní noc byla opravdu děsivá. Začalo to tak, jako obvykle: škrábáním a mňoukáním, nebo naopak? Zrovna jsem se chystal ke spánku, ačkoliv bylo zřejmé, co mě ve snu čeká. Lítost nad svým hrůzným činem mohu projevit, avšak tahle metoda sama o sobě nefungovala. Ta kočičí zrůda mi neodpustí, dokud nezešílím, nebo nezemřu. Žádná jiná cesta pro vykoupení neexistuje!
Jako vždy, pokud nemívám v posteli dámskou návštěvu – což v poslední době nepřipadá v úvahu – tak ležím ve své ložnici sám. Spím na pravém boku s rukou pod polštářem, zády k oknu, kde každý večer sedává nějaká ta míca a svými svítícími kukadly na mne shlíží. Dělám, že tam není, ale ona dokáže poznat, že si uvědomuji její přítomnost.
Když se objevila poprvé, zkoušel jsem kočku vyhnat, ale vysloužil jsem si několik škrábanců na předloktí. Poté mě napadlo, že bych jí prostě mohl dát nažrat. Zabralo to, alespoň na chvíli
a v osmi případech z deseti se mi podařilo usnout.
Napadla mě další varianta, v ten den, kdy už jsem byl dvě noci za sebou vzhůru a poslouchal kočičí mňoukání. Přidal jsem do žrádla jed!
K mému překvapení to zabralo, ale když jsem se následujícího rána probudil, tak jsem našel rozmačkanou kočku na okenním parapetě, jako kdybych jí zrovna přejel autem. Jediné, čeho jsem si byl vědom, bylo, že tohle není jedna a tatáž kočka.
Ač nerad, mrtvé tělo, nebo alespoň to, co z něho zbylo, jsem musel odstranit dříve, než si toho všimne nějaký zvědavý soused a zavolá na mě policii. Nerad bych vysvětloval, proč na mém parapetu leží rozmašírovaná kočka.
„Pane policajt, takhle jsem jí ráno našel.“ Představuji si ten rozhovor.
„O tom si popovídáme na stanici, pane Novotný.“
Takže abych se vrátil opět k té noci, ta zákeřná kočičí kňoura začala mňoukat. Poté přidala škrábání na okno, což mi vzalo i tu poslední naději na hrozný spánek, který by byl o něco méně děsivý a mysl drásající.
První škrábnutí na okenní tabuli, jako by se do mé šedé kůry mozkové zarylo jako kočičí drápy. Okamžitě jsem byl vzhůru a věděl, že už jen tak neusnu. K mojí nevoli však šlo jen o začátek toho utrpení, které mě mělo toho večera stihnout, jelikož se přidaly další a další potvory. V tu chvíli škrábaly snad všechny kočky z vesnice. Nejen na okno, ale i na zdi.
Jak jen to, proboha, může být možné.
Vzápětí byly u mě v pokoji. Plazily se pod dekou, kobercem a postelí. Zarývaly mi drápky do kůže, ale i přesto jsem neměl škrábance ani jiné viditelné stopy. Bolest byla nepříjemná a něco v tu chvíli mě paralyzovalo, takže jsem se nemohl hýbat, aby se na mém těle mohli micky vyřádit. Zůstával jsem tedy jen pozorovatelem a posluchačem, protože při tom děsivě mňoukaly.
Takhle to pokračovalo celou hodinu, dokud jediný pór mé kůže nekřičel bolestí, teprve tehdy se rozhodli odejít a dopřát mi můj neklidný spánek. Jenže ten se nedostavil.
9. března – odpoledne
Všude kolem mě jsou kočky. Dřív jsem si toho nevšímal, ale snad každý z naší ulice alespoň jednu má. Jak je to možné? Jenže já vím, jak na ně vyzrát! Pozvu k sobě jednu svou více než dobrou kamarádku. Třeba se tenhle večer nic nestane.
Sahám po mobilu, vytáčím číslo a čekám, až mi se na druhé straně ozve: „Ahoj Karle, co že ses mi tak dlouho neozval?“ v jejím hlase bylo nefalšované překvapení.
„Víš, práce, a tak dál. Teď když mám chvilku, tak jsem si na tebe vzpomenul.“ Snažil jsem se znít přesvědčivě, přeci jen nechci, aby vytušila, že jí nevolám kvůli tomu, že na ní myslím, ale že se bojím být sám.
„Doufám, že mi říkáš pravdu.“ Ozvala se po krátké odmlce znovu.
„Jo, chtěl jsem se zeptat, jestli bys sis se mnou nechtěla někam vyrazit? Zvu tě, a pak to můžeme zakončit u mě doma.“ Přiznávám bez okolků, jaký je můj záměr, ačkoliv mým úmyslem je, aby zůstala přes noc, nikoliv abychom si užili, ale to nemusela vědět. Pokud by k něčemu mělo dojít, tak proč ne, alespoň bych si zlepšil náladu a přestal myslet na ty odporné kočky.
„Tak dobře. V kolik mě vyzvedneš?“ bylo mi jasné, že Andreu mám v hrsti.
10. března – ráno
Jsem v naprosto neočekávané průšvihu. Můj plán na oblafnutí těch dravých šelem nevyšel, ba co hůř, skončilo to tím nejhorším možným způsobem. Andrea je mrtvá a můžou za to kočky! Proboha, co mám dělat? Naštěstí byl víkend a já věděl, že buď se můžu udat, nebo naopak zkusit zatloukávat pravdu, která stejně vyjde najevo. Navíc jakýkoliv policista, určitě i kdokoliv jiný, by mě automaticky považoval za toho grázla, co jí to udělal.
Neměl jsem na vybranou. Zavolal jsem jediné osobě, která mi v tuhle chvíli mohla pomoct.
„Mám problém, pane doktor, potřebuji nutně vaší pomoc. Záležitost, kvůli které k vám chodím, vyústila do nesnesitelných mezí a já nevím, co mám dělat!“ říkal jsem naléhavě a přitom mé oči utkvěly na mrtvém těle ženy v mé posteli. Všude byla krev, jak jí kočky svými drápy rozdrásaly hrdlo.
„Opravdu je to tak zlé?“ ujišťoval se doktor v telefonu.
„Ano, stalo se to nejhorší – někdo přišel o život.“ Přiznal jsem, ačkoliv kdybych poslouchal sám sebe, tak bych se považoval určitě za blázna.
„Dobře, okamžitě k vám vyrážím. Pokud můžete, zkuste se mezitím uklidnit, než k vám dojedu.“ S těmi slovy mi zavěsil.
14. března – večer
Mohu jásat. Nebyl jsem potrestán. Policie mi nemohla nic dokázat, a i kdyby mohla, tak to, co jsme s doktorem vymysleli, nemohl nikdo zpochybnit. Oficiálně jsem prohlášen za právně nezpůsobilého s psychickou poruchou a místo toho, aby mě soud uložil trest ve vězení, tak jsem skončil jednoduše  zde, abych se léčil.
Lidé kolem mě jsou opravdový podivíni, zatímco já sám si na něho jen hraju, abych se svým psychiatrem vyřešil ony záhadné problémy, které mě sužují. Kočky se od toho dne, kdy mě policie vyšetřovala, neukázaly, což mi trošku zlepšilo náladu, ale na druhou stranu jsem kvůli nim přišel o svůj život – alespoň na nějakou dobu.
Navíc ještě mám potlučený obličej. Udělal jsem si to sám, na doporučení svého nového přítele. Abych vypadal jako bych jednal v afektu a nevěděl, co dělám. Ale co teď?
V podstatě si přijdu, jako zavřený v kurníku s poťáplýma slepicemi, kde jedna hledá snesené vajíčko, které nesnesla, zatímco ta druhá si myslí, že ztratila peří, přičemž nepřišla ani o jedno pírko. Dále je tu slípka, co si myslí, že je kohout a kohout, který si myslí, že je slípka. Prostě spousta pošahaných lidiček a já jsem oficiálně jeden z nich.
Teď čekám, až si mě zavolá doktor, neboť s ním mám mít sezení. Zřejmě se budeme probírat mé problémy. Od toho dne, co tu jsem, tak ty zatracené mňoukající potvory nevidím. Ale proč? Sakra, už musím jít…

Zápisky dr. Eliáš Zemana
V našem léčebném zařízení máme spoustu duševně narušených jedinců, ale ani jeden z nich nemá takové problémy jako můj nový pacient. Doposud se bere za zcela normálního, ačkoliv jeho myšlenky se od těch běžných liší tak zásadně, že mohu s jistotou potvrdit, že u něho vypukla duševní porucha, která odstartovala toho dne, kdy srazil to nebohé zvíře.
Pacientův stav se nezlepšil ani po lécích, které jsem mu předepsal ještě předtím, než se u něj tato porucha plně projevila i se sklony k násilí. Nejhorší na tom je, že své činy přisuzuje svému bludu či spíše bludům, protože jich je víc a podle toho, co jsem vyrozuměl z našich sezení.
Když jsem poprvé spatřil mrtvou ženu s rozdrápaným hrdlem, došlo mi, že nejde o práci zvířete, ale člověka. Ačkoliv si toho pacient nebyl vědom, hrdlo jí rozdrápal svýma vlastníma rukama. V koši jsem totiž našel jeho nehty, ale stihl jsem je schovat, než mě přistihnul, jak ostříhané nehty vyndávám z koše.
Musel jsem tedy postupovat opatrně, abych nebyl dalším na řadě, ačkoliv subjekt byl v tu dobu zcela při vědomí a klidný jak jsem mu doporučil.
Co se jeho jednání v onu chvíli týká, kdy vraždil nebohou ženu, opravdu si nejsem jistý tím, zdali toto agresivní chování zapříčinil jakýsi podnět, který působí jako spoušť, a pokud ano, musím to zjistit…

Komentáře

  1. Velmi působivá povídka. Asi nejhrůzostrašnější na ní je, že něco podobného může potkat každého z nás. Lidský mozek je citlivý orgán a velmi snadno se porouchá :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, mozek je někdy nevyzpytatelný a nikdo nevím, co se v něm může v daný okamžik odehrávat za zvěrstva.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky